Den sedmý

Patek 3.7.2020

Vstáváme do zachmuřelého rána, tak trochu patřícímu k takovým místům. Trochu déle jsme si pospali a za chvíli nás zdraví pan hospodský a nabízí kafe, které přijmeme, jak jinak.

Po pár kilometrech lesní cestou stojíme na dalším z míst spojených s nacistickými zvěrstvy konce války. Na Vařákových pasekách došlo k vypálení většiny stavení a odvlečení obyvatel do Valašské Polanky, kde byly na přímluvu místního faráře a německé obyvatelky, alespoň propuštěny ženy s dětmi. Další čtyři rukojmí, odvlečení do 25km vzdálené Hošťálkové, byli 4. května ráno popraveni. Obyvatelé Hošťálková slavili konec války stejný den večer.

Přes čtyřicet let se partyzánské hnutí glorifikovalo a jen málokdo poukázal na problémy, jenže působilo civilnímu obyvatelstvu, obzvlášť zde na valašských samotách. Místní pasekáři se dostávali pod obrovský psychický tlak. Za jakoukoliv podporu hrozil trest smrti, na druhou stranu si partyzáni často vynucovali pomoc s pistolí v ruce. Ti ale na rozdíl od místních měli v případě hrozícího odhalení kam odejít.

Z luk přecházíme opět do lesa, začíná pršet, tak nasazujeme pláštěnky, zatím jen na batohy. Procházíme lesem, míjíme skalní útvary okolo, dokonce na jednom vyvýšeném kopci vidíme pravděpodobně malé táborníky, jak v dešti hrají bojovku. Prší čím dál víc, Lukáš nasazuje nepromokavou bundu, Lucie hraje hrdinku a nechává si dál promáčet košili, přece jen bysme za chvíli měli dojít do civilizace.

Po nekonečných kilometrech konečně narážíme na obrovské skální útvary, zvané Čertovy skály a scházíme dolů do Lidečka. Dokončují tady rekonstrukci motorestu s restaurací, bohužel pro nás mají stále zavřeno, musíme si vystačit s vedlejší benzinkou.

Doplňujeme zásobu kofeinu „kávou“ z automatu a pojídáme oběd. Přečkáváme tady nejhorší liják a pokračujeme v cestě.

Po chvilce nás vítá cedule, že vcházíme do CHKO Beskydy.

Pokračujeme lesíkem, příjemnou cestou, míjíme několik studánek. Začíná zase déšť, snad nebude tak vydatný jako před hodinou.

Před námi se objevují dlouhé schody, které vedou přes Pulčínské skály.

Úspěšně postupujeme výš pomocí žebříků, řetězů a uměle vytvořených schůdků ve skalách.

Vyšplháme až na vyhlídku, naštěstí přestalo pršet, ale panorámata žádná. Zaráží nás cedule s upozorněním zákaz vstupu na místě, kudy jsme zrovna prošli. Nápis až dál vysvětlí, že kvůli erozi nedoporučují daný úsek lézt v opačném směru. Stoupáme dál až ke skalnímu městu Hradisko.

Pozorujeme, že les je tu trochu jiný než v Karpatech, víc zelený, mechu, kapradí a hlavně všude borůvky. Ochutnáváme, ale ještě nejsou úplně zralé.

Další část trasy jde nahoru a dolů, ze sedla na hřeben a zase znovu. Pomalu přichází večer a uvažujeme kde dnes budeme spát.

Zastavujeme u rozcestníku Butorky u Makyty, kde pojíme rychlou večeři a pokračujeme zase nahoru. Na vrcholu Makyta míjíme dva již spící trempy, necháváme je spát a jdeme dál.

Dnešní cíl je Papajské sedlo, ale po zmapování místa usuzujeme, že vylezeme ještě o něco výš, snad tam bude vhodnější místo pro spaní. Cca po 300m do dalšího prudkého kopce narážíme na vhodné místečko, kde potkáváme další tři trempíky, kteří již staví stany. Přidáváme se k nim a rozkládáme náš přístřešek za nimi. Jdeme spát s malou nadějí, že všudypřítomná poletující havěť nás v noci nechá aspoň trochu na pokoji.