Pátek 17.7.2020
Spali jsme jako zabití. Po sbalení věcí si dáváme v pekárně na Velkém náměstí snídani. Ještě nakoupíme zásoby jídla a můžeme vyrazit dál po červené.
Dnes nás po cestě čeká spousta poničených i celkem zachovalých pevností československého předválečného opevnění. V Dolních Boříkovicích uhýbáme ze značené trasy nahoru do polí, tak aby jsme se dostali co nejdřív na hřeben.
Zkratku jsme nakonec úplně nenašli, ale na zelenou jsme se nějak přes les přece jen dostali. Napojujeme se na naučnou stezku s názvem Betonová hranice.
Ta nás vede kolem jednotlivých objektů jedné z pěti celkově dokončených dělostřeleckých tvrzí na území Československa. Komplex Bouda je ukrytý v lese kolem stejnojmenného kopce. Názvy pevností odkazují na bájné postavy českých dějin. Tři pěchotní sruby Kazi, Teta, Libuše. Dělostřeleckou otočnou věž Horymír s dvojicí 10cm houfnic, tu připomíná jen hluboký masivní železobetonový základ na vrcholu kopce. A poslední vstupní objekt Krok, v součastnosti slouží jako začátek prohlídkové trasy. Jelikož jsme včera absolvovali prohlídku na Hůrce, Boudu vynecháváme a u vstupu dáváme jen pivo na posilněnou. Vypadá to, že každou chvíli začne pršet.
Odtud nás dnešním i zítřejším dnem bude provázet červeně značená dálková trasa Jiráskovy cesty.
Pokračujeme po hřebenu směrem do Mladkova, pro jistotu nasazujeme pláštěnky. Cestou míjíme spoustu srubů a řopíků. Na většině z nich jsou viditelné stopy po zkouškách, jenž na nich prováděli během války Němci. Zkoušeli jejich odolnost a také účinnost nových tajných zbraní jako byly protipevnostní střely Röchling a expanzivní bojový plyn Taifun. Po zabrání Sudet sloužilo Králicko dokonce jako výcvikový a testovací prostor Wehrmachtu a speciálně v zimě 1939 zde úspěšně nacvičili útok na francouzské a belgické pevnostní systémy.
Při zkouškách odolnosti jednotlivých bunkrů, Němci zjistli, že vlastně neměli ve výzbroji žádnou zbraň, kterou by byli schopni koncem roku 1938 proti opevnění účinně nasadit. Železobeton byl sice na několika místech proražen, ale podle záznamů to bylo až třetím zásahem do stejného místa a to bylo podle vojenských historiků v bojových podmínkách nereálné. Jeden z řopíků byl dokonce podminován a při výbuchu se otočil vzhůru nohama.
Dál mířime na Petrovičky, České Petrovice a Čihák, kde jdeme stále po silnici. Řeku Divokou Orlici překračujeme po krásném kamenném mostě u Zemské brány, na hranici s Polskem.
Stoupáme do kopce, naštěstí už lesní cestou, k chatě U Rampušáka. Je zrovna čas večeře, takže mají pro nově příchozí zavřeno, ale majitel nás i tak zve na pivo.
Po odpočinku pokračujeme dalších cca 10 km po asfaltové cestě.
Po dvou hodinách přicházíme k dnešnímu cíli, turistickému přístřešku, kousek od pevnosti Hanička. Tady zároveň vcházíme do CHKO Orlické hory.
Už z dálky vidíme kouř. Tři trempové z Pardubic si tu již udělali oheň a suší mokré oblečení. Nám se naštěstí dnešní déšť vyhnul, takže máme jen lehce mokré boty od chůze vysokou trávou. Přidáváme se k táboráku, vaříme večeři, chvíli pokecáme a zaleháme pod střechu altánu do spacáků.
Interesting reading.